Hubnutí vs. duševní pohoda

Váhu jsem asi poprvé začala řešit v dospívání. Asi jako většina holek, jenže já v semičce, osmičce byla opravdu trošku oplácaná. Připadala jsem si nehezká, veliká a ještě ke všemu s brýlemi.

Došla jsem na intr, kde se mi otevřelo pole možností pro mě v té době nevídané. Tolik kroužků a zájmů, co se mi táák moc líbily a já je chtěla všechny dělat. Zpěv v místním sboru, orientovaný na trampskou, folkovou muziku a sprirituály…, k tomu hra na kytaru (když už se ty boží písničky naučím zpívat, tak přece se je můžu naučit i hrát, ne?) No a potom má velká láska k přírodě, k vodě a turistice…

Tenkrát v těch 14-ti jsem měla obrovské dilema – turisťák nebo vodák? Věděla jsem, že oba nezvládám ani časově. Vyhrála má láska k vodě, tedy vodák (takže se dala využit kytara a písničky u ohně). Já si toho fakt nabrala na jednu pubertální holku opravdu hodně – každý den něco. Ale jak já byla šťastná a na duši spokojená, že dělám, co mě baví… a světe div se!

Po pár měsících jsem zjistila, že mi jsou nějak volné rifle, že tamto triko je mi volnější… V tu dobu jsem se ani nevážila, protože jsem přece byla ta oplácaná nehezká holka… Až když jsem si stoupla s kamarádkou před zrcadlo, když jsem si povzdechla, že bych chtěla být štíhlá jak ona. A ona na mě zírala, ale ty jsi štíhlá, vždyť my máme obě stejnou postavu a dotáhla mě před velké zrcadlo na chodbě, abych se na nás obě podívala přes něj. A já pořád nevěřila…

Tak to jsem se „naštvala“ podruhé, vzala kdesi krejčovský metr a změřila na sobě vše, co se dalo, i hlavu :-D!  A já vše měla větší o 1cm (a to i tu hlavu J). Až potom jsem uvěřila, že se mi poprvé v životě podařil zázrak přirozeného hubnutí.

Pak život plynul. Věděla jsem, že pohyb mi dělá dobře, a tak v každém mém období mě pohyb doprovázel s různou intenzitou i různého zaměření – ať už to byl běh, plavání, chůze, inline brusle… A tak šel život dál a já si tak nějak poměrně bezstarostně udržovala svou postavu. Žádné diety, žádné cvičební plány atd.

Zvrat nastal po druhé dítěti, kdy jsem cítila, že nabraným kilům po těhu se moc nechce dolů. Tenkrát poprvné jsem se pokoušela cíleně „pracovat“ na hubnutí. No, nešlo to, pohyb super, strava super a já nehubla (ani nepřibírala).

A tak to šlo dál a já nějak kolem 40 zjistila, že pomalinku nenápadně přibírám a ikdyž dělám všechno možné i nemožné, tak ta váha jde pořád pomaličku, ale o to vytrvaleji nahoru. Došlo to tak daleko, že stejně jak v pubertě jsem si řekla, že se už nebudu stresovat s váhou a přestala se vážit úplně.

Nebyla jsem nikdy zastánce nějaké vyhraněné diety. Mé tělo by to stejně nedávalo. Ale věděla jsem, že se potřebuji dostat do stavu, aby si tělo samo řeklo, co potřebuje. Nefungovaly na mě žádné kalorické tabulky, dělená strava a já nevím co ještě. Mé tělo je totiž na ženu dost atypické a díky poměrně hodně svalové hmoty, jsem měla obrovský problém ho uživit, ale čím?

A tak se Lucie musela po dlouhých letech opět dostat do stavu, tak jak to bylo v pubertě – do stavu spokojenosti, napojená na sebe a své tělo a jeho potřeby. To se událo v horách a historie se opakovala.

Měla jsem po dlouhých letech prostor pro sebe, chodila, plavala, dělala to, co mě zrovna bavilo a chtělo se mi dělat (kromě práce samozřejmě :-)). Žádná dřina. Jídlo jsem si tak sama začala vybírat záměrně jen to, na co jsem měla zrovna chuť a díky výběru na hotelu, jsem zjistila, co mé tělo potřebuje, aby bylo dobře vyživené. A klidně jsem si i večer dala nějakou sladkou bodku, když byla chuť. Rozdíl byl v tom, že když jsem dodala tělu, co právě chtělo, tak toho stačilo málo.

No a když mě manžel po 2 měsících přijel zkontrolovat, žasl, že jsem se mu na těch horách nějak zmenšila. To mi nedalo, zaskočila jsem ke kolegyni hupsnout na váhu, a ono fakt! Do mého odjezdu

takto bez námahy a trápení šly ještě další kila dole a já ve finále se vracela do ČR o 8kg lehčí. A nejlepší na tom je, že jsem ani nevěděla jak. Nebo vlastně věděla a nevěděla zároveň…

Nebylo to:

· počítáním kalorií

· trápením se hlady

· ani enormní fyzickou aktivitou

· a už vůbec ne oboje dohromady!

Bylo to:

· ve volném čase volba takové aktivity, na kterou jsem zrovna v tu danou chvíli měla chuť

· dodání tělu takovou skladbu potravy, na kterou zrovna mělo chuť

· zvýšená péče o to, co můj člověk potřeboval, ať už to bylo na jakékoliv úrovni

Ano, jak praví klasik, „všechno je v hlavě“.

Já bych k tomu ještě doplnila, že otázka hubnutí je v celém těle. Čím víc ho vnímáme a reagujeme na jeho signály typu:

– teď potřebuju pohyb a to „tento“

– necítím se na horentní výkony, jdu se jen zlehka projít

– dnes nemám energii, tak prostě nebudu dělat vůbec nic a je to v pořádku

– mám zrovna teď chuť na ovoce (ikdyž je večer), tak si ho prostě dám

– teď chci něco lehčího

– ale ted chci fakt něco vydatného

PS: dlouhé roky jsem se vyhýbala tukům jak čert kříži. Jak já si teď dám s chutí naše moravské čipsy – tedy škvarky 🙂

Zajímá tě, jak se i ty můžeš dostat do stavu, kdy začneš přirozeně hubnout? Ráda ti pomohu naleznout Tvůj klíč k přirozenému hubnutí.